Beseda žáků 9. tříd s paní Erikou Bezdíčkovou, bývalou vězeňkyní z Osvětimi

Málokomu se naskytne možnost mluvit s člověkem, který přežil hrůzy koncentračního tábora. Naši žáci tuto možnost měli, protože jsme pro ně zajistili na 18.dubna v Židovském muzeu v Brně besedu s  paní Erikou Bezdíčkovou(87 let). Besedě předcházela krátká přednáška o holokaustu a poté následoval workshop na téma Ghetto Lodž. Žáci pracovali s autentickými materiály, jež se týkaly konkrétních osob vězněných v ghettu a jejich života v něm.

Potom už následovala beseda s paní Bezdíčkovou, která byla v roce 1944 spolu se svou rodinou v rámci nacistických rasových zákonů uvězněna v Osvětimi, kde zahynuli nejen její rodiče, ale i většina příbuzných. Po přesunech do dalších koncentračních táborů v Německu utekla z pochodu smrti a po válce se mnoho měsíců toulala Evropou, když hledala přeživší příbuzné. Návrat do normálního života nebyl lehký. Jako Židovka těžce hledala zaměstnání. Proto se už v šestnácti letech provdala, aby měla novou vlastní rodinu. I když byla vzdělaná a znala jazyky, často slýchávala větu: „Nemůžeme vás zaměstnat…“ Ani v komunistickém Československu neměla „ na růžích ustláno“. Často musela bojovat s byrokracií a lidskou lhostejností. O tom všem nejen vyprávěla, ale svou emotivní zpověď zapsala pro budoucí generace i do své knihy Moje dlouhé mlčení, kterou si mnozí z nás u ní hned koupili a nechali podepsat. Beseda s paní Bezdíčkovou nás hluboce zasáhla.

Několik reakcí žáků:

Líbilo se mi, jak paní Bezdíčková o všem, co prožila, dokázala tak otevřeně mluvit.

Zaujalo mě, že koncentrák přežila díky náhodě.

Paní Erika nás přinutila přemýšlet o mezilidských vztazích, její vyprávění bylo velmi dojemné.

Nejvíce mne zaujalo, že se po válce neměla kam vrátit a začínala život od začátku.

Co mne zaujalo, překvapilo, či mnou otřáslo? Zkrátka všechno.

Příběh paní Eriky mne zaujal a přinutil mne zamyslet se, že si máme více vážit doby, ve které žijeme.

Mgr. Zdeňka Müllerová, Mgr. Radovan Křivánek